Kdesi na severu se rozpadl tající ledovec. Vlny jsou ještě příliš daleko, ale něco tu zavání. Přistihl jsem se, jak čichám k umělé květině.

Každej den je konfrontací mezi mnou a tím, co se mi řítí do tváře. Ať je to očekávanej harmonogram, trhlina ve všedním stereotypu nebo rozjetá lokomotiva. Je hřích uzavřít den a zůstat nezměněn?

Každej den je setkáním. Slunce, vítr, cesty – zkuste se jim vysmát do tváře! Lidský bytosti, jejich stíny, démoni, andělé, blbci a jiní tvorové.

Každej den má svůj příběh. Je jednou kapitolou, pečetí, otiskem. Má vyšumět v zapomenutí? Má jím bejt pohrdnuto, má pozbejt ceny?

Nevím proč mi to trvalo tak dlouho. Možná proto, že je to příliš jednoduchý. Záměrně opomíjím původní účel fenoménu jménem TWITTER a dělám si z něj sbírku básní. Tím jsem našel příhodnej prostor, kam zapisuju svoje soukromý setkání s životem. Jakkoli to zní pateticky nebo přiblble, myslím tím ten křehkej pomíjivej obraz okamžiků, se kterýma se někdy uprostřed obyčejných dnů míjím. Nechci, abys mi rozuměl. Ber anebo nech. Mě je to jedno.

Nebudu si už hrát se slovy. Nebudu hledat jiný úhel pohledu. To jsem si předsevzal, když jsem šel nahý napříč rozkvetlým makovým polem.

Máš-li zrovna něco na jazyku, napiš, jsem zvědavej!