Sem tam mi někdo předhodí rčení: Žádný člověk není ostrov.
Někdo to řekne s lehkým pousmáním, někdo důležitě povytáhne obočí. Přemejšlel jsem, jestli se tím myslí, že žádnej člověk není Ostrov, čímž by byla povážlivě vyvyšovaná nebo naopak popíraná moje existence 
anebo jestli citací zvláštních mouder dodává si člověk na vážnosti anebo jestli vlastně jen tak polohlasem lidi mluví sami k sobě & o sobě a já to náhodou zaslechnu…
anebo jestli citací zvláštních mouder dodává si člověk na vážnosti anebo jestli vlastně jen tak polohlasem lidi mluví sami k sobě & o sobě a já to náhodou zaslechnu…Ve snaze bejt úplně ze všech nejvíc nejchytřejší jsem pátral po zdroji. Je to výrok muže jménem John Donne (1571 – 1631). Synek z bohatý rodiny, kterej uměl stejně rozhazovat jako se v nejpříhodnější čas zastavit a vyskočit na hřbet osudu. Stal se postupně osobou vlivnou a vysoce společensky postavenou, poslancem (v době, kdy poslancování nebylo placenou, nýbrž čestnou funkcí, což mi v dnešních relacích připadá zajímavý), knězem anglikánský církve, básníkem. A ta věc s ostrovem zní po překladu nějak takhle:
Žádný člověk není ostrov sám pro sebe, každý je kus nějakého kontinentu, část nějaké pevniny; jestliže moře spláchne hroudu, je Evropa menší, jako by to byl nějaký mys, jako by to byl statek tvých přátel nebo tvůj: smrtí každého člověka je mne méně, neboť jsem část lidstva. A proto se nikdy nedávej ptát, komu zvoní hrana. Zvoní tobě.
Dovětkem ořezanýho citátu o ostrovech je docela pěkná apokalypsa 
Žil jsem v bludu, že pod otřepanou frází o zvonící hraně, je podepsanej Hemingway. On si přitom jen z týhle citace udělal motto pro svou knihu. Citovati klasiky, kteří citujou další klasiky, je klasika nejklasičtější.
Tak. To jsem si chtěl jen poznamenat, protože mi to přijde zajímavý. I když to může vypadat jako prkotina.
A jestli jste dočetli až sem, prozradím vám pravej význam tý pravdivý věty:
Žádný člověk není ostrov. Není ostrov jako Ostrov.